Házená je moje celoživotní láska. Nebude už moje starost, ale radost, říká Lubomír Kavka

Před prvním letošním extraligovým utkáním poděkoval předseda klubu Martin Konečný a kapitán družstva Adam Gřešek Lubomíru Kavkovi za všechno, co pro házenou ve městě udělal. Bývalý předseda v rozhovoru mluví o tom, co všechno tato funkce obnášela, na které období nejraději vzpomíná či kterých lidí v klubu si nejvíce vážil. Zmiňuje také, jak bude nadále sledovat dění uvnitř klubu a jakým způsobem bude pomáhat a předávat zkušenosti, které doposud získal.

Frýdecko-místecký házenkářský klub jste vedl dlouhých 22 let. Na přelomu jara a léta vás na postu předsedy vystřídal Martin Konečný. Jak vnímáte, že klub převzal právě on? Byli podle vás ve hře ještě nějací jiní kandidáti?
Už na posledních dvou valných hromadách jsem avizoval, že nehodlám kandidovat na předsedu. Ovšem doposud jsem vždycky kandidoval sám, nikdy proti mně nebyl žádný protikandidát. Naposledy jsem byl zvolený na valné hromadě v roce 2021 s mandátem na čtyři roky. Vzhledem k tomu, že jsem příští rok už nechtěl kandidovat, domluvili jsme se, že na červnové mimořádné valné hromadě abdikuju na post předsedy. Bylo to poměrně narychlo, ale respektoval jsem, že nový předseda chce takovou změnu udělat před novým soutěžním ročníkem, aby mohl uzavřít smlouvy s trenéry, hráči, partnery. Jsem rád, že funkci převzal právě Martin Konečný, protože je to člověk, který rozumí ekonomice a organizačním záležitostem. Předseda klubu totiž není sportovec, ale ekonom, úředník, manažer, musí se vyznat v účetnictví, dotacích, což je dneska velice složité. V této věci je plně kompetentní.

Vedení klubu se s vámi rozloučilo při prvním extraligovém utkání, ve kterém Frýdecko-Místečtí zaskočili favorizovanou Plzeň a postarali se tak o největší překvapení 1. kola. Jak jste si zápas užil? Co říkáte tomu, že tým začal sezonu výhrou nad tak silným soupeřem?
Jsem velmi rád, že to tak dopadlo. Byl jsem v očekávání, jak si povede nově poskládaný tým. Do skladby družstva už jsem novému vedení klubu nijak nezasahoval. Faktem je, že osa týmu zůstala stejná. Nedošlo k výrazným změnám kromě problematického přestupu Alexandra Moješcika do Brna. Po zápase jsem šel do šatny hráčům poděkovat za to, že mi darovali vítězství na rozlučku. Poplácal jsem Jakuba Krupu, protože jsem nevěděl, jak na tom zdravotně bude. V předchozím působišti totiž skončil právě kvůli zdravotním potížím. První zápas sezony mu ale vyšel na výbornou. Celé družstvo podržel a na výhře nad Plzní má lví podíl.

Zmínil jste problematický přestup Alexandra Moješcika do Brna. Jak tuto záležitost vnímáte?
Vnímám to jako problém. Společně s Čestmírem Kořínkem a právním zástupcem klubu jsem s ním dotahoval novou smlouvu, kterou považujeme za platnou. Mám informace, že ji svaz odregistroval 28. srpna. Tohle už se mě ale netýká. Každopádně jsem zvědavý, jak tato záležitost skončí. Navenek působí podivuhodně.

Máte v plánu se ještě nějak angažovat v klubu nebo si chcete od házené odpočinout?
Házená je moje celoživotní láska. Chci se zbavit starostí s řízením klubu, záležitostí kolem dotací, vyúčtování peněz, oddechnout si od povinností statutárního orgánu, který ručí svým majetkem, což je nesmírně zavazující. Zvlášť, když novinky, které se valí na kluby, jsou stále složitější. Tohle už mi dávalo hodně zabrat. Pokud to bude v mých silách, chci určitě v klubu pomáhat dál. Mám platnou trenérskou licenci, byť ji nevyužívám. Může se stát, že někdy vypomůžu u nějakého družstva, ale spíše jako poradce.

Diváci vás mohli vidět nejen na prvním soutěžním utkání, ale také na těch přípravných. Budete tedy na házenou chodit i nadále? Jak moc budete sledovat dění ve frýdecko-místecké házené?
Těším se na to, že na házenou budu moct přijít jenom tehdy, když budu chtít. Nebude už moje povinnost, ale radost. Určitě se mi uvolní čas na to, abych více sledoval i mládežnická družstva. Mládež je teď v klubu od dob covidu celkem dobře rozjetá. Máme stále všechny věkové kategorie řádně obsazené, což mě nesmírně těší. Když budu moct a bude to třeba, rád přijdu i s něčím vypomoct. Třeba i zapisovat ke stolku. Rozhodně nechci všechno zahodit a na všechno se vykašlat. O nadcházejícím víkendu se určitě půjdu podívat na sobotní zápas s Lovosicemi a v neděli na dorostence, kteří začínají své soutěže.

Předsedu jste dělal hodně dlouho. Máte tak spoustu zkušeností s vedením klubu. Dal jste v tomto směru novému předsedovi nějaké rady či doporučení? Mluvili jste spolu o tom, kam by se klub pod jeho vedením měl ubírat v následujících letech?
Novému předsedovi nebudu linkovat žádné své představy, protože se této role ujal se svou představou. Má tu výhodu, že se tak rozhodl sám. Ví o rizicích, která jsou s touto funkcí spojená, má své představy, takže mu do nich určitě nebudu mluvit. Pokud bude mít potřebu se na něco zeptat a využít mých zkušeností, tak mu poradím a pomůžu, s čím budu vědět.

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy jste začínal jako předseda?
Když jsem v roce 2002 převzal klub, tak hrozilo, že by i skončil, kdyby se tak nestalo. Tenkrát jsme nelehké období překlenuli s Honzou Berkou. Potom jsem se postupně všechno učil a získával zkušenosti. Nebylo všechno ideální, ale nikdy jsme nespadli z extraligy, byť jednou jsme se zachránili až v baráži. A sice v období, kdy jsme nedostávali podporu z kraje. Kritické období bylo v letech 2006 až 2012. Měli jsme sice sponzora Arcimpex, ale nedostávali jsme výrazné peníze z města a kraje. V tomto období jsme museli sestavovat kádr výhradně z vlastních odchovanců. Byli jsme hrdí, že jsme udrželi extraligu se svými odchovanci, které doplňovali hráči z nižších soutěží z okolních klubů. Například Leoš Petrovský z Krmelína či bratři Mecové z Polanky.

Co všechno jste míval na starosti jako předseda a na co jste vždycky kladl největší důraz? Co vás nejvíce zaměstnávalo?
Nejvíce zaměstnávají žádosti o dotace a jejich vyúčtování, dále administrativní záležitosti či jednání s hráči. Házenkáři v extralize nemůžou být amatéři. Vždycky jsme museli mít nějaké placené hráče. Jednání o smlouvách jsou vždycky náročná. Méně starostí pak bylo se smlouvami s trenéry. A pokud jde o vedoucí družstev, tak ti mnohdy odvádí svou práci z lásky ke klubu nebo kvůli tomu, že v něm mají své děti. Je to od nich veliká oběť. Dlouhou dobu mi po sportovní stránce pomáhal Martin Strnadel, který byl a je šéftrenérem mládeže. Absolvovali jsme spolu trenérskou licenci A, díky které jsme tak v klubu získali dotační programy na mládež, ať už RHC, TCM apod. Bylo to náročné na projednání, řízení, naplňování potřebného počtu dětí, které byly podmínkou provozování takového centra. V tomto ohledu hodně pomáhali všichni trenéři, kteří byli u mládeže. Vždycky jsem si jejich práce velmi vážil, se všemi jsem rád spolupracoval a bral je jako kamarády. Jmenovitě můžu zmínit Jaroslava Hustopeckého a Radima Hustopeckého staršího, Vladimíra Mojžíška, Miloše Oulehlu, Jaromíra Hanáka, Martina Strnadela, Romana Butscheka, Petra Mazura a další, ale i nové mladé trenéry Radima Hustopeckého a Martina Pomichálka. Vždycky jsem se snažil vytvořit pro ně co nejlepší podmínky v rámci možností klubu.

Zmínil jste, že nejvíce vás zaměstnávaly záležitosti ohledně dotací, jednání o smlouvách,… Jak náročné bylo vždycky zajistit chod klubu po finanční stránce?
Vždycky jsem byl zastánce toho, že budeme mít hráče a podmínky, na které budeme mít peníze. Předností bylo, aby klub nebyl zadlužený a nikomu nedlužil. Vždycky jsem se snažil udržet klub ekonomicky stabilní. Nikdy jsme neměli vážné finanční problémy, což považuju za úspěch. I když odcházeli hráči, tak ne kvůli toho, že bychom jim dlužili peníze. Nikdy jsme nikomu nezůstali nic dlužni. Nedošlo k žádnému krachu, exekuci, klub byl vždycky ekonomicky stabilní. Nikdy nedošlo k žádným excesům, na což jsem i hrdý. Nový předseda přebírá klub v dobrém stavu. Dotace jsou na cestě nebo jsou vyřízené.

Z čeho jste jako předseda míval největší radost, co vás dovedlo nejvíce potěšit, zahřát u srdce?
Měl jsem radost, když jsme dosáhli slušných výsledků s našimi odchovanci. Dlouhou dobu držíme také B tým pro přechod dorostenců do mužů. V tomto družstvu se vždycky vyhráli, aby následně mohli naskočit do extraligy. V ní jsme takřka vždycky dokázali hrát důstojnou roli nejčastěji s umístěním někde ve středu tabulky. Byli jsme také pověstní tím, že jsme dokázali vychovat kvalitní hráče. Dříve Vojtěcha Petrovského, teď Alexandra Moješcika.

Když byste se měl ohlédnout zpátky v čase, na které období nejraději vzpomínáte?
Nejraději vzpomínám na léta slávy, kdy jsme byli jedním z nejlepších týmů v republice a mohl jsem být u zrodu házenkářské elity. Tři roky jsem dělal asistenta Rastislavu Trtíkovi. Za jeho působení a sponzora Radegastu a Gustava Čiščoně jsme se poprvé probojovali do finále v roce 1999, kdy proti nám stanula Plzeň s celou reprezentační šestkou. Brankáři Štochlovi, dále hráči jako Pauza, Tonar, Šetlík, Bokr, Mráz či Bečvář. I když byla Plzeň velkým favoritem, prohráli jsme s ní 3:2 na zápasy, přičemž v posledním klání na půdě soupeře jsme prohráli o jediný gól. Pak jsme byli druzí ještě čtyřikrát. Všechna finále s Karvinou byla vždycky vypjatá. Bohužel jsme Karvinou nikdy neporazili, ale měla velice silný tým. Titulu jsme se dočkali v roce 2003, kdy jsme ve finále porazili pražskou Duklu. Velice mě těšilo, že když odešel trenér Trtík, tak i za působení slovenského trenéra Liptáka jsme opět hráli s Karvinou o titul. V semifinále jsme vyřadili Duklu, ve finále jsme pak podlehli Karviné. Těšilo mě, že jsme hráli o titul, byť tomu moc lidí nevěřilo. To už jsme ale nehráli play off ve VSH, ale v hale na 6. ZŠ, kde se extraliga hraje doposud.

Zažil jste i chvíle, kdy vám nebylo nejlépe a přemýšlel jste třeba i o tom, že skončíte jako předseda? Potkaly vás krize, které bylo těžké překonat?
Vždycky, když se nedaří a některé družstvo je ohrožené sestupem. I v extralize jsme hráli baráž. Vždycky jsem to bral jako sport, který přináší radosti i starosti, smutek z prohraných zápasů. Spíše mě mrzelo, že nikdo dříve nekandidoval na předsedu. Nikdy jsem neměl protikandidáta. Měl jsem pocit, že není nikdo lepší, jak já. Přitom mohl být někdo lepší zvolený mnohem dříve. Nikdy jsem nelpěl na funkci předsedy.

Za dobu vašeho působení prošlo klubem spousta trenérů, hráčů, různých funkcionářů. Na které lidi nejraději vzpomínáte? Byli mezi nimi i takoví, bez kterých si chod klubu nedovedete představit?
Vzpomínám na starší generaci. Nesmírně jsem si vážil bývalého organizačního pracovníka Pavla Skřínského, který byl duší házené. Zároveň to byl veliký kamarád. To samé můžu říct o bývalém předsedovi Honzovi Berkovi, Antonínu Chamrádovi, Čendovi Kaplanovi nebo Edvinovi Moždiakovi. Vyrůstali jsme spolu na Tatranu (dnešní Sokolík), kde byl duší areálu správce Květoslav Svoboda. Později ho zastoupil Rudolf Bortel. Pokud jde o trenéry, některé už jsem jmenoval, ale znovu zmíním, že si vážím Ladislava Mojžíška, Miloše Oulehly, Martina Strnadela, z organizačních pracovníků to byl kromě Pavla Skřínského také Milan Fiala, teď už je dlouholetým organizačním pracovníkem Břetislav Šoltys, který je duší házené. Ohromnou lítost jsem cítil, když nás všechny tak brzy opustil Radim Hustopecký starší. Z cizích trenérů jsem měl dobré vztahy s Alešem Chrastinou, který působil pět let u extraligového družstva. Nemůžu opomenout špičkového trenéra Jiřího Kekrta, který náš mančaft vždycky vytáhl z problémů. Momentálně jsem rád, že je u hlavního týmu Daniel Valo. U žákovských družstev si velice dobře počínal Petr Mazur, který dělal také vedoucího družstva u extraligového kádru mužů. Házenkářský kolektiv byl vždycky dobrý. Nikdy nedošlo k nějakým problémům.

Dlouhé roky hrají házenkáři ve stejné hale jako volejbalistky. Navíc v předešlých letech v ní hrálo zápasy také extraligové družstvo Black Volley Beskydy. Disponuje podle vás hala dostatečným zázemím. Poměrně dlouho se mluví o přístavbě, ale zatím se jí sportovní oddíly nedočkaly. Jak moc by pomohla vylepšit podmínky nejen házenkářům, ale třeba i volejbalistkám?
Je smutné, že za celou dobu mého působení na postu předsedy klubu se nepodařilo postavit ve městě pořádnou halu na míčové sporty. Asi jsem byl v této záležitosti málo urputný. Jediná hala, která splňuje kritéria pro vrcholový sport, je na 6. ZŠ. Měla se sice začít stavět nová hala na 11. ZŠ, kterou by využíval volejbal a florbal, ale nikdy k tomu nedošlo. Navrhujeme tak alespoň přístavbu k hale na 6. ZŠ, aby se zlepšily podmínky, které jsou nyní otřesné. Chtěli jsme pořídit elektronické panely, na kterých by při zápasech běžely reklamy partnerů, ale není kde je uschovat. To samé platí o volejbalových kůlech, které jsou stále v útrobách pod tribunou. Je to nedůstojné. V rámci přístavby by měla vzniknout VIP místnost, kanceláře pro trenéry, mini rehabilitace a mini posilovna, kde by mohli hráči začít lehce posilovat po zranění. Moc mě mrzí, že se ani tento projekt nedotáhl do konce. Ihned by vylepšil podmínky hned pro dva extraligové kluby ve městě. Takto je hala pořád jen lepší školní tělocvičnou. Nepotřebujeme žádné zázraky, ale takové vylepšení bychom si rozhodně zasloužili. Vždyť nejvyšší soutěž v republice hrajeme nepřetržitě sedmadvacátým rokem. Stačí se podívat do nedaleké Kopřivnice, která také hraje v hale při základní škole. Jenže tady je přistavená rehabilitace, posilovna, takže hráči mají všechno k dispozici. Nejvíce mě mrzí, že se v tomto vůbec nepokročilo v době covidu. Když byly děti doma a nemohly chodit do školy, stavební firma mohla pracovat na přístavbě, aniž by narušila chod školy. Projekt je zpracovaný, ale nikdy se nám nepodařilo jej prosadit.  

Házená nyní patří společně s fotbalem, hokejem a volejbalem mezi preferované sporty ve Frýdku-Místku. Jakou podle vás měla a má házená podporu ze strany města? Je dostatečná nebo by mohla být větší?
Nikdy jsem si nestěžoval na podporu ze strany města, protože vím, že někde je házená podporovaná méně, než u nás, ale zase vím, že někde je podporovaná více. Vždycky dávám za příklad Karvinou, která je přibližně stejně velké město jako Frýdek-Místek. Taky hraje extraligu, letos ale nemá všechna mládežnická družstva v nejvyšších soutěžích. Jenže zatímco my dostáváme od města přes pět milionů korun ročně, tak Karviná přes devět, což je skoro jednou tolik. Proto Karviná hraje vždycky o titul, kdežto my ve středu tabulky. Podpora ze strany města by tak mohla být lepší, ale nikdy jsem si nestěžoval na to, že by byla špatná. Spíše mě mrzí, že někde to jde lépe. I tak ale považuju podporu města za dlouhodobě dobrou. Mohla by být lepší, ale špatná určitě není.