Patnáct let hrál v Německu. Sklenák chce pomoct s propagací házené mezi dětmi
Tomáš Sklenák je nejzkušenějším hráčem výběru Pepino SKP Frýdek-Místek. V roce 2003 získal s tímto týmem doposud jediný mistrovský titul. Patnáct let působil v Německu, Česko reprezentoval na třech evropských šampionátech. Nyní se stal garantem rozvoje mládežnické házené ve Frýdku-Místku.
Devětatřicetiletý Tomáš Sklenák chce tímto způsobem předávat bohaté zkušenosti, které získal v Německu, kde potupně prošel třemi kluby. Melsungenem, Eisenachem a Huttenbergem. Do zahraničí tenkrát odcházel jako veliký talent české házené z Frýdku-Místku, se kterým slavil mistrovský titul v roce 2003.
„Byla to nádherná doba, na kterou moc rád vzpomínám. Jako velmi mladého hráče si mě z Kopřivnice vytáhl Rastislav Trtík, protože jsem byl podobný typ hráče jako Martin Kovář. Byli jsme třikrát po sobě druzí. Titul v roce 2003 byl pak pomyslnou třešničkou. Rozhodující zápas jsme vyhráli ve víceúčelové sportovní hale. Vzpomínám si, jak fanoušci seběhli z tribun na hrací plochu. Pak šli s námi na frýdecké náměstí, kde jsme se celý tým vykoupali v kašně. Lidé řvali z oken, jako bychom vyhráli mistrovství světa. Nedá se na to zapomenout,“ uvedl Tomáš Sklenák, který pak okusil první zahraniční angažmá v Melsungenu.
„Z něj jsem se pak ale musel ještě vrátit do Frýdku-Místku, protože nikdo by za mě nezaplatil odstupné. Ohromně mi to však pomohlo, protože ve Frýdku jsem hrál každý zápas šedesát minut, takže jsem se neskutečně vyhrál,“ řekl Sklenák, který se následně upsal Eisenachu, ve kterém strávil deset let.
„Bylo to další moc krásné období v mé kariéře. Narodili se mi dvě dcery. S Eisenachem jsem zažil dva postupy do Bundesligy. Byl to profesionální tým, ve kterém se co dva roky měnil takřka celý mančaft. Po deseti letech nás pak Petković všechny vyměnil, byť už jsme měli domluvenou práci u sponzorů. Poslední rok nám otrávil. V roce 2015 jsem tak podepsal smlouvu v Huttenbergu, kde mě už předešlý rok lanařil Alois Mráz. V nedalekém Wetzlaru hrál Daniel Valo. Chtěli jsme si ještě zahrát spolu, ale zranil si achilovku a musel skončit s kariérou aktivního hráče,“ vysvětlil Sklenák.
Ten si prakticky hned po podpisu smlouvy utrhl koleno, takže byl dlouho mimo hru. Huttenberg spadl do 3. Bundesligy. „Paradoxně to pro mě bylo dobře, protože v ní jsem se rozehrál. Vyhráli jsme ji a postoupili do 2. Bundesligy. Tu jsme hned další rok vyhráli, takže jsme během dvou let slavili dva postupy. Dostali jsme se tak mezi německou elitu. Bylo to něco neskutečného, protože jsme měli skromně poskládaný tým. Byli v něm tři nebo čtyři profesionálové. Zbytek tvořili hráči, kteří chodili do práce nebo studovali,“ poznamenal Sklenák. „Ten rok v Bundeslize jsme si neskutečně užili. Byli jsme jasným důkazem toho, že když je v týmu pohoda a správná chemie, může i družstvo bez velkých hvězd hrát vyrovnané zápasy s nejlepšími celky soutěže.“
Po jedné sezoně v Bundeslize hrál Tomáš Sklenák za Huttenberg ještě další dva roky ve 2. Bundeslize. Poslední ročník přerušil covid. „Tohle mě dodnes mrzí, protože jsme se nemohli rozloučit s našimi skvělými fanoušky. Dodnes jsem s nimi v kontaktu a věřím tomu, že až to situace umožní, tak se nějaká rozlučka uskuteční. Zasloužili by si ji a navíc na ni čekají. Když totiž přišel covid a firmy měly problémy, museli jsme jít s platy dolů. Fanoušci tenkrát přišli s úžasným nápadem. Vymysleli virtuální turnaj, ve kterém si tři hráči z našeho celku poskládali své týmy a ty pak hrály proti sobě. Na tuto událost se prodávaly nejen vstupenky, ale také občerstvení v podobě jídla a pití, které by bylo k dostání při zápasech v hale. Klobouk dolů před tím, že přišli s něčím takovým,“ zdůraznil Sklenák.
V Německu poznal profesionalitu ve všech směrech
Díky patnácti letům stráveným v Německu Tomáš Sklenák poznal, že v tamních klubech si zakládají na profesionalitě a vřelým vztahům k fanouškům, sponzorům či médiím.
„V Německu bylo tradicí, že na začátku sezony byl první trénink volně přístupný, takže se na něj mohli přijít podívat fanoušci, kteří o to měli zájem. Zhruba dva týdny na to se konalo otevření sezóny se sponzory. Uskutečnilo se v restauraci nebo v pivovaru. Vedení klubu vždycky nastínilo plány a vize do aktuálního ročníku, zhodnotilo ten předešlý. Otevřeně mluvilo i o finanční situaci, kolik peněz klub utratil v minulosti a kolik bude potřebovat v nové sezoně. Jako hráči jsme seděli bokem, ale po dvou hodinách už se každý bavil s kýmkoliv chtěl. Vytvořila se tak v klubu jedna velká rodina,“ přiblížil Sklenák.
Po domácích zápasech pak neexistovalo, aby hráči rychle zmizeli v šatně, osprchovali se, převlékli se a odjeli hned domů. „Bylo povinností, aby někteří hráči šli na tribunu mezi fanoušky, jiní zase do VIPky a věnovali se sponzorům. Mi nemusel nikdo nic nařizovat, všude jsem chodil rád sám od sebe, protože mám rád kontakt s lidmi. Takto se vytvořilo úžasné pouto mezi všemi a sponzoři dobře věděli, koho podporují. Nikdo si nikdy na nic nehrál. Mezi všemi tak panovala přátelská, rodinná atmosféra. Děti dováděly v hale. Kolikrát jsem se sprchoval až o půl jedné v noci. Jediný, kdo to špatně nesl, byla moje manželka,“ usmál se Tomáš Sklenák.
„Účastnili jsme se také spousty doprovodných akcí. Kupříkladu, když se otevíral supermarket nebo jsme ve škole rozdávali autogramy. Při výuce jsme se trochu nudili, když jsme čekali někde na chodbě, ale když začala přestávka, děti se seběhly kolem nás a prosili nás o podpisy nebo společné fotky na památku. Jindy zase vedení klubu poslalo hráče do některé ze sponzorských firem. Nikoho by nenapadlo něco takového odmítnout, i když ne všichni byli profesionálové. Na tomto si v Německu zakládají,“ zdůraznil Sklenák a dodal, že dobré jméno a pověst si udělal z velké části svým vystupováním.
„Němci si nás Čechy hodně oblíbili právě díky této povaze. Už několikrát se na mě pak někteří obrátili, ať jim dám tip na nějakého hráče od nás. U některých vím, že házenkářsky by na to třeba i měli, ale nezapadli by po lidské stránce. Zažil jsem několik takových, kteří byli výbornými hráči, ale neztotožnili se s týmem a pak se neskutečně trápili.“
Tomáš Sklenák zažil v Německu i tréninkové kempy pro děti. Byly koncipovány tak, aby třicet až čtyřicet dětí bylo rozdělených do šesti skupin. V každé se učily něčemu jinému, a to pod dohledem jednotlivých hráčů, kteří pro mě představovali vzory.
„Něco takového se nám povedlo i loni v létě ve Frýdku-Místku na příměstském táboře, který si děti ohromně pochvalovaly. Věřím tomu, že v letošním roce tuto akci zopakujeme a doufám, že nezůstane jen u této události. Klub se musí neustále prezentovat navenek, pokud chce mít dobrou image před ostatními,“ podotkl.
Reprezentace jej vždycky nabila novou energií
Snem každého sportovce je alespoň jednou obléct reprezentační dres. Tomáši Sklenákovi se to povedlo i na těch nejvýznamnějších mezinárodních turnajích. Třikrát si zahrál na mistrovství Evropy. Nejraději vzpomíná na to v Rakousku, které se konalo v roce 2010 a český tým na něm obsadil 8. příčku.
„Nikdo mě neznal jako hráče z 2. Bundesligy. Ovšem tenkrát vedl reprezentaci Maťo Lipták, který si mě pamatoval z působení ve Frýdku-Místku. Dal mi důvěru. Vytvořili jsme úžasnou partu. Všechno nám hrálo. Byl to nejlepší rok, který jsem zažil v reprezentaci. Ostatně na reprezentačních akcích panovala vždycky skvělá atmosféra. Člověk se pak vracel zpátky do klubu plný energie,“ řekl bývalý reprezentant, který si zahrál také na mistrovství Evropy v Srbsku v roce 2012 a o dva roky později ještě na evropském šampionátu v Dánsku.
„Tenkrát byl obrovský zážitek zahrát si proti Dánům v jejich domácím prostředí, když zápas sledovalo v hale patnáct tisíc diváků. Faktem je, že v německé Bundeslize chodí běžně deset tisíc lidí v Kielu nebo Flensburgu. Něco takového bych přál zažít každému házenkáři,“ poznamenal.
Sklenák: Je na rodičích a trenérech, aby děti nadchli pro sport
Nyní působí Tomáš Sklenák druhým rokem ve Frýdku-Místku, ze kterého odcházel do Německa v roce 2005 na patnáct let. V současnosti se zotavuje po operaci ramene. „Házenou miluju a určitě chci ještě hrát. Cítím, že rameno je postupem času lepší a lepší, ale nechci uspěchat návrat na palubovku,“ vysvětlil s tím, že ač to dříve spíše popíral, dneska už si dovede představit, že by se v budoucnu vydal na trenérskou dráhu.
„Momentálně pomáhám u tréninků, u kterých je zrovna třeba. Na druhou stranu se nechci za každou cenu cpát k věkové kategorii, kterou někdo vede už několik let. Kupříkladu Radim Hustopecký to s žáky skutečně umí. Je vidět, že ho kluci mají rádi. U nich bych v současné době nebyl platnější,“ míní Sklenák.
„Hodně mě baví práce s dorostenci, protože těm mám co předat. Nejvíce se uplatním při taktických trénincích. U menších dětí to přece jen ještě není tolik o házené. Ale líbí se mi myšlenka chodit mezi ně do škol a vzbudit v nich zájem o tento nádherný sport,“ popsal Sklenák. „Když jsme kdysi každý rok hrávali o titul, házená byla ve Frýdku-Místku sportem číslo 1. Dneska už to tak bohužel není. Euforie je dávno pryč, přitom je to ohromná škoda. Nové vedení klubu to chce ale změnit. Je to zajímavá výzva, se kterou rád pomůžu. A je to třeba. Kvůli covidu se mnoho dětí přestalo hýbat, což je obrovská škoda. Teď je nejen na rodičích, ale i na trenérech, aby je společně nadchli pro sport,“ uzavřel Sklenák.